Na tuhle knížku jsem narazila úplnou náhodou na Databáziknih prostřednictvím recenze (která se nakonec ukázala jako hodně zavádějící, ale co, svůj účel splnila :o) a líbila se mi i její obálka. Při čtení jsem pak byla celkem mile překvapená a řekla bych, že Kristina Brestenská může směle konkurovat i zahraničním autorkám historických romancí. Podařilo se jí vylíčit slušně syrové středověké prostředí, které se s ženami příliš nepáralo, postavy mají hlavu a patu, včetně nějaké té minulosti, a docela dlouho své čtenáře napíná, než se dostane k poměrně předvídatelnému konci. Dokonce mi při čtení ani nepřekážela slovenština tolik, jak jsem se původně bála. Naopak mě přivedla k myšlence, jak těžké by bylo z ní knihu přeložit do češtiny (český překlad totiž nevyšel), resp. jestli by to bylo tak jednoduché, jak to na první pohled vypadalo :o). No nakonec to až taková pohodička nebyla a občas jsem se u některého slova zasekla, ale oproti angličtině přibýval text překvapivě plynule, jako když naléváte vodu do džbánu, neb ho přece jen nebylo třeba nijak extra korigovat, protože máme stejnou větnou skladbu, že :o)
Lady Amélie de Romille vešla svižným krokem do síně svého milovaného hradu Skipton. Na tváři se jí mihl zhnusený výraz. Kdysi, když ještě žila její matka, to bývalo překrásné sídlo, jenže teď téměř každé ráno vstupovala Amélie do této části hradu s obavou, co ji tu zase čeká. Obraz, který se jí pokaždé naskytl, se už několik let příliš neměnil. Zpřevrácené stoly a židle, zbytky jídla, které lákaly nejen psy, ale i hlodavce, a vzduch prosycený zápachem zkyslého vína.
S povzdechnutím se pustila do nápravy škod, ačkoli některé už byly nenapravitelné. Zejména škody na charakteru jejího otce. Noc co noc se v této síni zpíjel se svými kumpány a ženami pochybných mravů. Na ničem mu nezáleželo. Nezajímali ho jeho děti, ani chod hradu. Nedělal si starosti s tím, jak hospodařit s majetkem, a už vůbec si nedělal těžkou hlavu z toho, jak to tu vypadá.
Amélie s námahou pozvedala těžké židle. Nemělo smysl očekávat, že tuto nepříjemnou práci za ni udělá služebnictvo.Všichni sluhové poslouchali jen jejího otce a svůj život zcela podřídili tomu jeho. Každou noc mu až do svítání byli při ruce a vykonávali jeho příkazy. Přes den spolu s pánem dospávali.
Když konečně všechny židle opět stály na svém místě, vřítil se do síně její mladší bratr a na jednu z nich se posadil.
"Zase ze sebe děláš chudinku?" zeptal se jí posměšně a položil si nohy na stůl.
Už když ho viděla vcházet, obrátila oči v sloup. "Jak to, že jsi vstal tak brzy, Georgi?" zeptala se ho odměřeně.
"Nevstal jsem. Ještě jsem totiž ani nešel spát."
"A co jsi celou noc dělal?" Bratrova odpověď ji překvapila. Pokud věděla, neměl ve zvyku přidávat se k otcově noční společnosti. Opovrhoval jeho způsobem života. Opovrhoval i jí. Amélie vlastně nevěděla o ničem, čím by její bratr nepohrdal.
"Do toho ti nic není, drahá sestro," odsekl jí.
"Jestli jsi mi tedy nepřišel pomoct, tak mě, prosím, nezdržuj," požádala ho slušněji, než si zasloužil.
"Neříkej mi, co mám dělat!" obořil se na ni panovačně.
Vzdychla a rozhodla se ho ignorovat. Po chvíli ho přestalo bavit jí překážet a se zívnutím odešel. Když se Amélii podařilo dát síň do vcelku přijatelného stavu, vešel dovnitř kastelán a nervózně vykoktal: "Lady Amélie, je tu vzácný host, přišel navštívit vašeho otce."
Amélie pokrčila rameny. "Otec ještě spí. Pošlete někoho, ať ho vzbudí."
"Ale..." podíval se na ni vystrašeně. "Tohohle hosta nemůžeme nechat čekat. Musíte ho přijmout sama."
"No, jestliže je ten host opravdu tak důležitý..."
"To zajisté jsem," skočil jí arogantně do řeči muž, který se zničehonic objevil za kastelánovými zády a postavil se přímo před ni. Ale jen co ji spatřil, zarazil se. Hodnou chvíli na ni udiveně zíral a neřekl ani slovo. Mohl být tak ve věku jejího otce a vyzařovalo z něj sebevědomí. Jeho hrdý postoj a drahé oblečení napovídalo, že je to vysoce postavený šlechtic.
"Jsem lady Amélie, lordova dcera," promluvila nakonec nejistým hlasem. "S kým mám tu čest?"
Šlechticův výraz se náhle změnil. Z udiveného se stal povýšeným a podrážděným. "Jsem hrabě Hamelin de Warenne," odvětil stroze.
Amélie překvapením široce otevřela oči. Ačkoli se s tímto mužem nikdy nesetkala, jeho jméno už slyšela mnohokrát. Byl to lenní pán jejího otce. Mírně se mu uklonila, zatímco nebyla schopná skrýt svůj údiv.
Od chvíle, kdy se tu jejich lenní pán nečekaně objevil, se její otec mínil přetrhnout, aby mu vyhověl. Nepokrytě mu podlézal, dal připravit královskou hostinu a poskytl mu množství podnětů na zpříjemnění nálady. Po chutném obědě přikázal přinést všechny druhy vína, které měl právě ve sklepě. Pokud něčemu opravdu holdoval, bylo to víno. Dal ho postavit před hraběte, a když mu z každého naléval, květnatě popisoval jeho lahodnou chuť a výraznou vůni.
Amélii neuniklo, že hrabě ničemu z toho nevěnuje pozornost. Sledoval totiž ji. Nepokrytě se k ní stále vracel pohledem. Už hodnou chvíli z ní nespustil oči, ale opravdu znervózněla až tehdy, když jeho pohled sklouzl na její hruď a spočinul tam o něco déle, než se slušelo.
"Kolik má vaše dcera let?" skočil lordovi do řeči a beze studu si ji dál prohlížel.
"Dvacet," odvětil její otec uraženě a znovu hraběti nalil plnou sklenici vína.
Hrabě udiveně zvedl obočí a s nezájmem odsunul nabídnutou číši. "Jak to, že ještě nejste vdaná?"
"Nuže..." zamumlal lord a začal se nervózně drbat na hlavě. Amélie věděla, že to dělává, když ho něco vyvede z míry.
"Není už snad panna?" ohromil je hrabě zahanbující otázkou a lordovi téměř zaskočil hlt vína.
Amélii se do tváří nahrnula červeň. Mluvili o ní, jako by tam ani nebyla. Jako by byla jen nějaká věc. "Jsem stejně nedotčená jako v den, kdy jsem se narodila," překvapila je pohotovou a hrdou odpovědí.
Hrabě si ji přísně změřil. "Co za tím tedy je?" naléhal.
"Bylo mi líto provdat takovou krasavici jen za barona nebo rytíře," odvětil nakonec její otec. "Doufal jsem, že po jejích půvabech zatouží i někdo z vyšší šlechty."
"Skutečně?" opáčil hrabě se zájmem. "A jaké má věno?"
Lord Roger se znovu nervózně podrbal na hlavě. "Jak bych to... Pokud mám říct pravdu, nepočítal jsem s tím, že ji v jejím věku ještě provdám. Myslel jsem, že ji zanedlouho pošlu do kláštera. Poslední roky nebyly zrovna úrodné, potřeboval jsem peníze na jiné... Nuže... Obávám se, že její věno nebude moc vysoké."
V síni zavládlo rozpačité ticho. Hrabě se zamyšleně zahleděl kamsi do prázdna. Lord Roger zčervenal rozpaky a na posilněnou do sebe obrátil další sklenici vína. George se na ně unavenýma očima díval čím dál nevraživěji, ale přezíravě mlčel.
"Vybíravost se ne vždy vyplácí," poznamenal nakonec hrabě záhadně a pohledem se znovu vrátil k lordově krásné dceři.
Amélii jeho očividný zájem znervózňoval a vyvolával v ní paniku. Věděla totiž, že už je dlouhé roky vdovcem. Kdyby se rozhodl, že už jím být víc nechce, nic na světě by jí nepomohlo. Sen jejího otce by se konečně splnil. Provdal by ji za hraběte, a ne za ledajakého.
"Nuže, lorde Rogere, přiznávám, že jste ve mně vyvolal smíšené pocity," obrátil se hrabě znenadání na jejího otce. "Vadilo by vám, kdybychom si teď promluvili mezi čtyřma očima?"
Lordovi vzrušením zasvítily oči. "Právě naopak! Bude mi potěšením."
Amélie bez vyzvání vstala od stolu a uctivě se hraběti uklonila. Byla vděčná za příležitost k odchodu. George ji vzápětí následoval a šel se konečně vyspat. Ona však potřebovala uniknout mnohem dál než do svojí komnaty. Nechala si osedlat kobylu a zajela do vesnice, jak to často dělávala. Doufala, že až se vrátí, bude už hrabě pryč. Ještě i v sedle na sobě cítila jeho pohled a otřásla se. Zamířila rovnou do chalupy, kde v posledních letech trávila víc času než na hradě. Žila tam žena jménem Moira, kterou měla ráda jako vlastní matku. Navštěvovala ji téměř každý den.
"S čím ti dneska pomůžu?" zašvitořila vesele, jakmile vešla dovnitř. Byla si jistá, že tady se její obavy za chvíli rozplynou.
Moira se na ni přívětivě usmála a ukázala na sušené kopřivy. "Právě míchám mast na bolavé klouby. Ukážu vám jak."
Moira byla pověstnou léčitelkou. Celý život zasvětila pomoci jiným. Nemocní si k ní chodili pro radu a léky na nejrůznější neduhy i z velké dálky. Vyzařoval z ní neobyčejný klid a dobrota. Možná proto si ji Amélie tak oblíbila. Celé roky nadšeně pozorovala, jak suší bylinky a květy a potom z nich připravuje hojivé masti a léčivé odvary. Čas od času ji Moira vzala do lesa nebo na louku a vysvětlovala jí, jak a kdy je třeba tu kterou rostlinu sbírat. Nakonec Amélie našla v bylinkářství zálibu. Vždy, když trávila den s Moirou, byla šťastná a čas utíkal mnohem rychleji.
Na kraj už pomalu, ale jistě padal soumrak, když na dveře Moiřiny chalupy někdo zabušil. Jakmile Amélie otevřela, udiveně si přeměřila otcova sluhu nervózně přešlapujícího přede dveřmi. "Lady Amélie, váš otec vás hledá. Vzkazuje vám, abyste k němu co nejrychleji přišla."
Vyděsilo ji to. Otec si ji dávno nedal takhle zavolat. Navíc věděla, že spolu s hrabětem vypili dost vína, a když byl otec opilý, radši se mu vyhýbala. Přepadla ji stísněnost, že si ji dal zavolat právě kvůli hraběti. Na hrad se vracela se zlou předtuchou.
"Kde jsi byla?" uhodil na ni otec, když ho našla nervózně pochodovat ve svém pokoji.
"Ve vsi jako vždycky," odpověděla zaraženě. Nikdy se nezajímal, kde tráví volný čas.
"Odteď už na takové hlouposti nebudeš mít čas," odvětil jí. "Co nejrychleji si ušiješ výbavu. Za měsíc tě provdám."
Zděšeně zamrkala. "Za koho?" zeptala se přiškrceným hlasem.
"Jak sama dobře víš, byl tu dnes náš lenní pán. Dostal jsem od něj nabídku, která se neodmítá." oznámil jí otec chladně.
Z tváře ji zmizela všechna barva. Snad by ji neprovdal za muže, který by mohl být jejím otcem?
"Neumíš si představit, jaké nás potkalo štěstí," pokračoval lord. "Konečně z tebe bude nějaký užitek. Měla bys mi na kolenou děkovat, že jsem ti zabezpečil tak skvělou budoucnost."